Pavel Hroboň: K čemu jsou dobré rezervy v ZP?
Praha 26. 8. 2019
Nejožehavějším letním tématem ve zdravotnictví je otázka, jak v příštím roce naložit s rezervami na účtech našich zdravotních pojišťoven. Ty letos pravděpodobně dosáhnou výše 60 miliard. Spor se však možná nevede pouze o to, jak vysoká částka by měla na účtech pojišťoven „viset“, ale i o to, v jakém stavu je ve skutečnosti české zdravotnictví a úhradový systém. Na stránkách Zdravi.Euro.cz zveřejňujeme sérii komentářů na toto téma, které vyšly v letním čísle časopisu Zdravotnictví a medicína. Posledním v řadě je komentář Pavla Hroboně z Advance Institute.
Jako v každé vyhrocené debatě dochází v diskuzi o rezervách zdravotních pojišťoven k polarizaci a zjednodušení stanovisek: Mají se rozpustit rezervy teď, nebo je ponechat na „horší časy“? Problematika je přitom mnohem širší.
Nejprve ale příklad z nedávné historie. Ke konci roku 2008 bylo na účtech zdravotních pojišťoven cca 40 miliard korun. Požadavky na jejich rozdělení zdravotnickým zařízením byly tenkrát stejně kategorické jako dnes. Naštěstí k němu nedošlo a – byť to určitě nepřiznají – byli nakonec všichni rádi. Proč? České zdravotnictví, na rozdíl od většiny evropských zemí, díky těmto rezervám prakticky nepocítilo dopad finanční krize v roce 2009. Nejen, že nedošlo ke snížení prostředků určených pro zdravotnictví, naopak byly v jinak opravdu krizovém roce navýšeny. Z toho mělo prospěch nejen zdravotnictví, ale i celá země – to, že se ve zdravotnictví nemusely přiškrcovat výdaje, prospělo zprostředkovaně i jiným oblastem ekonomiky a tedy všem občanům.
Dnes jsme ve velmi podobné situaci – po několika „úrodných“ letech hospodářského růstu máme nashromážděno alespoň trochu rezerv a každý dobrý hospodář ví, že by se neměly projíst, když nás v budoucnu nesporně čekají i léta hubená.
Tolik jasná odpověď na základní otázku. Stojí ale za to, podívat se blíže na argumenty těch, kdo okamžité rozpuštění rezerv požadují. Ano, máme problém s nedostatkem personálu a v důsledku toho v některých oblastech s dostupností péče. A když se podíváte na věkovou strukturu praktických (i některých jiných) lékařů, je jasné, že bude hůř. Kdyby ale nedostatek lékařů i sester záležel jen na výši platů, už bychom ho měli vyřešený.
Pravda je taková, že pro zajištění dnešní dostupnosti péče i v nijak vzdálené budoucnosti potřebujeme udělat celou řadu jiných kroků – změnit strukturu péče a procesy v menších nemocnicích, zlepšit spolupráci nemocnic různých typů a nemocnic a ambulantního sektoru, zlepšit vzdělávání mladých lékařů a sester, podpořit elektronizaci zdravotních dat, systematicky měřit kvalitu péče, zajistit hladký přechod pacientů ze zdravotní do sociální péče a celou řadu dalších. Pokud by měly být současné rezervy účelně investovány do řešení těchto problémů, jsem rozhodně pro. Takové požadavky jsem ale nezaznamenal.
Existuje ještě třetí dimenze diskuse o rezervách. Skutečné rezervy nám totiž chybí. Ty dnešní stačí na pokrytí poskytované péče na pár dní, maximálně týdnů. Celkově ale platí, že peníze, které se vyberou, se také hned utratí. Jinými slovy, dnešní pracující generace si nešetří na péči, kterou bude potřebovat v budoucnu, ale platí zdravotní péči dnešním seniorům (a samozřejmě i sami sobě a svým dětem, ale to jsou menší částky). Takový systém dobře funguje, dokud je poměr pracujících k důchodcům 3:1 jako dnes (a v minulosti byl tento poměr ještě výrazněji ve prospěch pracujících). Nás ale v příštích desetiletích čeká posun k méně než dvěma pracujícím na jednoho seniora. Nebylo by lepší požadovat místo rozdělení dnešních nevelkých rezerv seriózní diskusi o tom, jak budeme financovat zdravotnictví v budoucnu?
MUDr. Pavel Hroboň, M.S.,
Advance Institute, člen think tanku Klub Mederi
Článek vyšel zde.