Německo i Švýcarsko uplatňují na lékařských fakultách tzv. numerus clausus, nelze překročit se státem dohodnutý počet mediků, a s ohledem na regulaci počtu lékařských ordinací i nemocnic (a dalších zařízení) nelze příliš tlačit na neopodstatněné navyšování počtu lékařů, zubních lékařů, ale i dalších profesí, lze jen průběžně analyzovat, nakolik je vhodné ev. posilovat počet praktických lékařů či vybraných specializací (spíše v lůžkových provozech). Rovněž rakouský stát konstatoval, že lékařů celkově je dostatek, pouze je třeba se zamýšlet nad průběžným doplňováním praktických lékařů před jejich odchodem do důchodu.
Podobná situace je u nás, s tím rozdílem, že zahraniční statistiky pracují s počtem lékařů jako fyzických osob, zatímco u nás se lékaři přepočítávají na plné úvazky, čímž se zastírá, že je jich ve skutečnosti více – jako fyzických osob. Takže pokud uvádíme za zahraničí počet lékařů či počet obyvatel na jednoho lékaře, jde o lékaře – fyzické osoby, u nás se za pojmem “jeden lékař” míní přepočtený “jeden lékařský úvazek”, což v praxi může ve skutečnosti znamenat např. dva lékaři (pod pojmem “úvazek”). Čili těch lékařů u nás může být ve skutečnosti ještě více, než si myslíme, jen pracují na zkrácené úvazky.
Například v USA existuje statistika deseti amerických států s nejvyšším počtem lékařů (je zvláštní, že zahraniční statistiky jsou zpravidla aktuálnější než ty naše): letos má stát Kalifornie nejvyšší celkový počet lékařů – 102 906, stát New York 89 500 lékařů (což je cca 222 obyvatel na jednoho lékaře – fyzickou osobu), další americké státy mají například už jen poloviční počet zde uváděných lékařů.
Rakousko má zhruba 250 obyvatel na jednoho lékaře a celkově se to považuje za dostačující (počet ordinací a nemocnic aj. se každý rok reguluje, některá zařízení se utlumují v činnosti, nebo se zavírají). V SRN existuje rovněž zhruba 270 obyvatel na jednoho lékaře – fyzickou osobu, opět se to celkově považuje za dostačující, reguluje se počet ordinací i nemocnic, občasné tlaky lékařských organizací, že je lékařů nedostatek, se konfrontují s analýzami, které se sice nebrání posilování počtu praktiků v některých vybraných lokalitách, příp. některých specializací v určitých zařízeních, ale to výhledové nahrazování odcházejících lékařů do důchodu se nepřehání – ze strany nezávislejších expertů. Když uvádím počet lékařů se slovíčkem “zhruba”, mám na mysli proměňující se počet obyvatel, ale i svou lenost dopočítat počty přesně do posledního obyvatele a lékaře, resp. zájemců doporučuji hledat u zdrojů přepočet lékařů na deset či sto tisíc obyvatel apod.
Jsem si ale jistá, že ČR v celkovém počtu lékařů nejen nestojí za západními státy, ale pokud bychom ověřili pod pojmem “lékařský úvazek”, kolik fyzických osob se v tom skrývá, měli bychom v rámci Evropy nepotěšující vrcholnou pozici (což některá naše média konstatovala už v minulosti, že v rámci zemí OECD máme poněkud předoktorováno). Podle českého Ústavu zdravotnických informací a statistiky jsme měli v r. 2017 za celou ČR 252 obyvatel na “jeden lékařský úvazek” (do něhož jsou přepočteni lékaři jako fyzické osoby, kteří nepracují na plný úvazek). Šikovný poctivý doktor, i kdyby nepracoval na plný úvazek, může velmi dobře zvládnout svou lokalitu, v zahraničí na to existují analýzy, která odbornost kolik pacientů zvládne a jak rychle. V zahraničí se ale také ví, že přílišné drobení úvazků není žádoucí; něco jiného je umožnit lékařce s malými dětmi menší úvazek, ale jinak by např. ordinace měly být dostatečně vytížené, protože bývají drahé (budova, přístroje, personál, úklid, nákupy…), takže tam pojišťovny tlačí na to, aby jeden lékař pokud možno měl plný úvazek v jedné ordinaci (aby své síly nemělnil na více – drahých – pracovištích). Také se sleduje, nakolik má lékař mít úvazek v nemocnici a úvazek ve vlastní praxi, opět se to reguluje (my se o to nestaráme).